Zpráva o letošní práci v Allamano Agape – rozvojové misijní stanici MBU.

 

Krátce na obrátce v Kamsamba 2004

 

Naše letošní africká příprava byla soustředěna od začátku na získání nákladu pracovního nářadí MBU ze skladu Caritas v Dar es Salaamu, kde zbytečně dlouho ležel. Dokonce ani urgence z biskupství Mbeya nebyly sto s věcí rychleji pohnout, aby se ušetřil vzácný čas. Potom následoval jeho 1000 km dlouhý transport napříč Tanzanií do misijní stanice Allamano Agape v Kamsamba. Po něm také další nezbytné kroky k prodloužení tanzanijského řidičského průkazu o pouhé dva roky a ruku v ruce s ním i realizace našeho odhodlaného předsevzetí zdolat africkou byrokracii imigračního úřadu Ministerstva vnitra a získat povolení k dlouhodobému pobytu v zemi. Věřte nevěřte, ale opravdu se mi zdá snazší pracovat kdesi v odlehlé buši, než běhat ve městě po úřadech a shánět potřebná razítka a navíc zblízka sledovat iracionální pracovní postupy jednotlivých úředníků, které jsou náporem na moji trpělivost. To vše bylo předehrou, které nebylo možné se vyhnout a k níž musí být člověk také osobně přítomný, protože je nutné stále něco vysvětlovat, opravovat, doplňovat a podepisovat.

 

Předák Magnus Amando

 

Misijní činnost MBU v Tanzánii měla i své zvláštnosti, které se v průběhu času ukázaly jako smysluplné. Za běžných okolností, tak jak jsme si každoročně zvykli již na ověřený a zaběhaný styl organizace misijní práce, by nebylo možné tak využít času, jak se to podařilo letos. Především se otevřel prostor pro samostatnější práci Magnuse – našeho afrického manažera prací v Allamano Agape misijní stanici. Pracujeme společně již čtvrtý rok a je opravdu vidět, že se každým rokem lepší. Magnus, kterému je letos 27 let, je nadán především přirozenou inteligencí, kterou v apatyce nelze koupit, a to v kombinaci s nevídanou skromností. To je zřejmě dáno tím, že už jako malý kluk se stal záhy sirotkem a ti v Africe nemají právě na růžích ustláno. Naštěstí pro něho měl ve vesnici Kamsamba strýčka, který jej přijal do rodiny a později také poslal do saleziánského výukového střediska ve městě Iringa, aby se vyučil zedníkem. On sám na toto období velmi rád vzpomíná a kdykoliv se nám podaří projíždět jak tímto městem tak i okolím, vždy se tam setká s některým ze svých přátel. Magnus samozřejmě netuší, že je průběžně testována jeho spolehlivost jak ve vztahu k organizaci práce v misijní stanici, tak i především ve finančních záležitostech, které jsou nezbytnou součástí pomoci potřebným lidem. Nakládání s penězi bývá většinou u Afričanů kamenem úrazu, protože v jejich životech figurují velice málo. Tak se stává, že jsou pro ně později velikým pokušením, protože s nimi neumějí zacházet.

 

Magnus – biblický Josef

 

Při tom všem je to ale také normální mladý člověk, který má své osobní představy o životě, budoucnosti vlastní rodiny, kterou chce teprve založit i osobního vztahu k Bohu. Velmi snadno se dají pochopit i jeho lidské slabiny, které jej ukazují v mnohem přijatelnějším světle než obvykle běloch použije ve vztahu k lidem odlišné rasy. Proto jsem chápal jeho letošní snahu, kdy jako čerstvý držitel nového řidičského průkazu, toužil sedět za volantem naší Toyoty a řídit při vjezdu do Kamsamba, kde jako kluk vyrůstal. Svolil jsem k takové komedii s přesvědčením, že vedle tak životazachraňující nezbytnosti ovládat auto v divočině je takový malý triumfalismus přehlédnutelnou prkotinou. Navíc je opravdu důležité, aby se lidé v okolí misie smířili s představou, že svědomitost a poctivost jsou pro práci misie důležitější hodnoty než dosažená výše vzdělání. Koneckonců i biblickému Josefovi byla kdysi svěřena správa celého Egypta ač byl profesně pouhým pastevcem.

 

 

Cesta do misijní stanice

 

Je časně zrána a my s Magnusem – mojí pravou rukou - konečně sjíždíme do údolí Songwe, které se před námi do dálky otevírá. Opět máme před sebou 200 km dlouhou cestu buší až do naší misijní stanice ve vesnici Kamsamba, jihozápadně od slaného jezera Rukwa. Slovo “konečně” pro nás znamená téměř tři týdny administrativních i praktických příprav, shánění věcí pro naše misijní aktivity, spojené především s hledáním vody a hloubením studní. Asi 60 km před námi jede nákladní auto, které jsme naložili bednami plnými pracovních nástrojů. Motorgenerátor, různé náhradní díly, perkusní hloubící souprava, zde v Tanzánii drahé dřevo, hutní materiál a pytle cementu. Ve vesnici Mlowo naposled kontrolujeme uložení a upevnění nákladu a pokračujeme prašnou cestou plnou ostrých kamenů k Itaka. Protože mobilní a komunikační možnosti dorazily i kousek do buše, testujeme naše telefony na příjem signálu. 40 km v buši veškeré spojení tohoto druhu se světem končí. Dál už jedeme na vlastní pěst. Jako zkušenější řídím já, zatímco Magnus – držitel ještě mokrého řidičského oprávnění – lačně sleduje řízení vozu, aby pochytil něco z praxe v terénu, která byla v jeho kurzu příliš krátká. Zatímco v zrcátku s hrůzou pozoruji nadskakující plata vajec, která se nám podařilo sehnat ve městě sehnat, Magnus se mě snaží přesvědčit, abych mu také svěřil řízení vozu. Zprvu to rezolutně odmítám s výmluvou na buš, která je nejméně vhodným prostředím pro upevnění jeho řidičských návyků, ale ve skutečnosti vím, že opak je pravdou. Pokud zvládne řízení v terénu, kde každou chvíli musí přeřadit, brzdit a vyhýbat se kamenům i ostrým kořenům stromů, pak ty dvě jediné asfaltové silnice blízko velkých měst budou pro něho hračkou.

 

Divočinou nově

Směrem do misie jsme již během let vyzkoušeli několik možných přístupových cest, ale tu kterou plánujeme dnes ještě ne. Nejenže se vyhýbá suchým korytům řek a kamenitých strží, ale dokonce nemá na svém úseku ani jeden rizikový most z prken pochybné kvality a pevnosti. Za vesnicí Nyumtizi tedy odbočujeme vpravo místo obvyklého vlevo a pokračujeme až do vesnice Mbao. Odtud pak ostře doleva do krajiny plné tmavého písku a nízkých stromů směrem k Mwenemba. Tím jsme se vyhnuli cestě k jedné z prvních misijních stanic na tomto kontinentu Mkulwe, která byla založena u řeky Momby již v roce 1899 otci misionáři - muži ještě pravého pionýrského ražení. Ve Mwenemba naši cestu přerušujeme, abychom se pozdravili s domorodci, kteří pro nás lámou kámen a vyrábějí ručně, zde jinak nedostupný štěrk. Domlouváme nové termíny včetně data dne kdy se vrátíme, abychom se setkali s jejich vesnickými sirotky jejichž řady se rozrůstají. O každé z nich nám pomáhá pečovat nějaká česká rodina. Mezi lidmi stojí také několik Masajů a lidí z kmene Wasukuma – chovatelů dobytka a pastevců. Na první pohled se dají odlišit jak svoji výškou, tak i střihem a barvou tradičního oblečení. Pokračujeme dál divočinou kličkováním mezi stromy a pařezy. Během necelé půlhodiny se naše stezka kříží s jinou, která vede od Mkulwe. Odhadujeme, že jsme ušetřili dobrých 20 km cesty.

 

 

Magnus řidič

 

Magnusovy “psí” oči výmluvně žadoní o předání volantu. Uznávám, že jednou jeho opravdová praxe řidiče musí začít a vyměňujeme si místa. Do konečné v Kamsamba zbývá ještě 40 km. Přidávám pár upřesňujících informací, aby koukal na cestu a neprorazil pneumatiky o ostré kamení a navrch pak střelnou výzvu andělům strážným o ochranu vozu i posádky. Vyrážíme. Magnus si vede opravdu dobře. Řídí a řadí o mnoho klidněji než nedávno ve městě. Je 14.00 hod když  přijíždíme do Kamsamba. Lidé nevěřícně zírají na řidičské místo a Magnus si tu tichou slávu hříšně vychutnává. Blížíme se k malému konventu diecézních sester, abychom tu pro ně složili, fazole, zelí, mouku, cukr, vejce, olej včetně ovoce a zeleniny.

 

 

 

 

Horko, prach a nemoci

 

Je žhavé tropické odpoledne kousek pod rovníkem. Slunce pálí téměř kolmo shora a vzduch se ani nehne. Bez pohybu jsou i listy stromů. Téměř se nedá ani dýchat. Jakýkoliv pohyb vyvolává intenzivní pocení a následnou žízeň. Když se pozdě k večeru konečně začnou měnit tlakové poměry vzduchu a člověk se chce začít radovat, zvednou se také oblaka písku smíchaná s prachem a na troud vysušenými výkaly dobytka. Vesnice a okolí se okamžitě zahalí písečným oblakem, který proniká všude. Do očí, do plic i do hliněných chatrčí. Opravdu ideální klima k šíření nemocí, alergií a kdovíčeho ještě. Následující dny si blahořečím, protože jsme přivezli také pytel toaletního papíru, který se hodí, když moje nosní sliznice bouřlivě a alergicky reagují. Následuje obrana těla v podobě horečky a o starosti je hned postaráno. Především je rychle třeba odlišit příznaky malárie, zde stále ještě příliš aktuálního ohrožení a potom nasadit správnou terapii. Na dolním i horním rtu ústa plná oparů z horečky na které musím stále přikládat hrnky plné horkého čaje mi připadají dostatečně velkým utrpením, které se dá vhodně obětovat za mnohé. Snažím se o trpělivost, ale je jasné, že přípravka na mučednictví mi moc nesedí…

 

Všední pracovní dny

 

Následující týdny jsou plny práce v misijní stanici i cestováním po kraji za hledáním vody. Nevyhnutelné jsou i návštěvy v chatrčích z bláta a větví u starých i nových přátel. Stejně tak i cesty za starými i žel novými sirotky, kteří bydlí v několika vesnicích od sebe vzdálených desítky kilometrů. V tuto dobu je není snadné všechny obeslat a svolat ředitelem školy nebo starostou vesnice, protože je prázdninové období. Chceme vědět, jak se jim daří ve škole, jsou-li zdraví, co potřebují. Potřebujeme mluvit s těmi, kteří již základní školu ukončili. Jaké řemeslo by dál chtěli studovat? Dáváme všem, kteří se později dostaví, možnost pozdravit své české podporovatele natočením vzkazu na video. Mezi dětmi je vidět veliké intelektové rozdíly. Mnoho z nich je evidentně postiženo pitím rodičů a žel, i ony samy jsou často tímto domácím pivem nazývaným pombe v dětství napájeny, protože je zasytí proti hladu. Na vývoj mozku však působí destruktivně. Je to velmi smutná zkušenost, kterou známe již z předchozí misijní praxe mezi domorodci. Nechceme je však opouštět v jejich nezaviněné životní situaci plné osobních křížů, které zdánlivě nemají smysl. O to je radostnější když můžeme předat finanční dary, umožňující uzavření katolického sňatku u mladých lidí, kteří již tři roky spolu žijí „na hromádce“. Když  můžeme podpořit nadějné kluky a holky při studiu nějakého užitečného řemesla, které jim umožní založit a uživit vlastní rodinu. Pro mnoho mladých i starých a hlavně dětí je pomocí dar molitanové matrace. Ta, položená v noci na holou studenou podlahu, dovede zachránit zdraví i život. Stejně tak i teplé deky, bundy a svetry. Poměrně často se zde setkáváme s dětmi, které mají okousané prsty a uši od krys, protože od malička spí stále na holé zemi. Nejzákladnější vybavení, stolička, židle, stůl, postel lidem chybí. Skříň na šaty je pro mnoho z nich nemyslitelný přepych. Většinou má člověk pouze jeden oděv a ten stále nosí a v něm i spí. Jakýkoliv další kus oděvu navíc se věší v chatrčích na kus nataženého provazu. Cokoliv je na zemi, třeba i uzavřeno v krabicích, rozkoušou myši a krysy.

 

Čas naděje

 

Struktura AA misie se mění k lepšímu. I když se soustředíme na získávání pitné a užitkové vody jako dlouhodobé prioritě i pomoc konkrétním rodinám a jednotlivcům do práce misie také neoddělitelně náleží. Lidé v Kamsamba a okolních vesnicích tím získávají jednak práci a s ní i finanční odměnu a za druhé mají i možnost naučit se pracovním dovednostem řemesel jako je zedník, instalatér-zámečník, mechanik-opravář, řidič, truhlář, studnař, kuchař, krejčí či švadlena. Tak se uplatní nejen při realizaci cílů naší misie, ale i kdykoliv později při hledání obživy pro rodinu. Pomáháme domorodcům tak, aby to vedlo k jejich  prohloubení praktických i teoretických vědomostí a tím pádem i k samostatnosti a ekonomické nezávislosti.Tím hlavním pro domorodce je ale naděje, že se mohou aktivně podílet na proměně svého života ve vesnickém prostředí daleko vzdáleného od technických možností lidí ve městě. Zde v Africe tyto rozdíly platí dvojnásobně.

 

 

Školka, dílny, sklad…

 

Školka pro předškolní přípravu dětí do základní školy pracuje nepřetržitě již celý rok. Letos se budou kupovat lavice již i do druhé třídy a v plánu je i oprava celé střechy i s výměnou dřevěných nosníků. K vyučování dětí jsou dokonce k dispozici dva domorodí učitelé – Wolfgang a Maria - i když časem dojde jistě k postupným změnám k stabilnějšímu učitelskému sboru. MBU podstatně přispělo na plat učitelky ve školce a zajistilo i finanční účast rodin žáčků. Zajistili jsme i jedno jídlo slazené kaše – uji - denně pro školkové děti. Pomáháme s vyzděním toalet pro děti základních škol ve Mwenemba a Kamsamba, kde opravdu moc chybí. Jen v Kamsamba jí navštěvuje asi 130 a v druhé vesnici 75 dětí. V běhu jsou také práce na dílnách a učebnách pro nové adepty řemesel. Buduje se také nový sklad nářadí a potravin, abychom předešli svízelnému hladu domorodců, kteří doplácejí na dravé praktiky velkoobchodníků z města. Ti, v období žní, skoupí levně většinu úrody zemědělců, aby následně vyhnali ceny potravin, když už lidé nemají co jíst a do příští sklizně je ještě příliš daleko. Naše pomoc spočívá v tom, aby domorodci díky radám pochopili v čem je výhoda ekonomie plánování postupné spotřeby úrody. A také, aby si mohli své zásoby uložit do společného a spolehlivého skladu AA misie, odkud je pak postupně během roku podle uvážené potřeby rodiny odčerpávají. Je třeba také nezapomenout na osevní rezervu, která se použije pro příští setbu. Velmi často se stává, že lidé z hladu snědí naprosto všechno, co je v chýši a na další osev polí v novém období již nic nezůstane. Tak snadno vstoupí do začarovaného kruhu hladovění, nemocí a nedostatku, ze kterého se bez cizí pomoci většinou už nedostanou. Je zde také mnoho mladých rodin, kdy mužové, za pomoci primitivních dřevěných forem vyrobí cihly, které potom ve vyrovnaných hranicích vypálí ohněm. Žel, dál už nemají žádnou možnost získat pár prken nebo vlnitý plech na zhotovení střechy. Když přijde období dešťů, dům bez odolné střechy během dvou až tří měsíců spadne, protože se úplně rozmáčí. Tak i zde jim naše AA misijní stanice pomůže s nákupem i dopravou a oni se zase oplátkou podílí na hledání vody, renovaci starých studní i dalších činnostech misie. Při pomoci lidem se nápaditosti meze nekladou. Jednou pomůže oprava šicího stroje, který je jediným zdrojem živobytí, jindy zase nákup léků nebo zajištění potřebného speciálního vyšetření a vhodné terapie ve 200 km vzdálené nemocnici. Každý malomocný, chromý, starý či nemocný je vděčný za jakoukoliv pomoc, která mu ulehčí život plný trápení.

 

Komunikace základ poznání

 

Pedagogicky ideální jsou situace, kdy se jakákoliv pomoc lidem dá proměnit na další vzájemnou spolupráci při pomoci dalším rodinám. S tanzanijci je třeba neustále komunikovat a opakovaně jim připomínat pro nás zcela banální fakta. Je nutné využívat skutečnost, že žijeme uprostřed nich a s mnoha máme osobní vazby. Nelze je nechat v nebezpečném přesvědčení, že každý běloch je automaticky bohatý. Nebo, že pomoc kterou pro ně přivážíme, leží v Evropě kdesi na ulici, kde ji stačí pouze zvednout. Oni potřebují poznat, že i Evropa má své chudé i nezaměstnané a dárci Misijní banky ubožáků jsou v drtivé většině ti, kteří často pracně bojují o své existenční přežití. Že jsou to lidé, kteří jim i přesto chtějí pomáhat, protože je motivují Ježíšova slova o lásce k bližnímu, která chtějí naplnit skutkem. Prostě, misijní činnost je i únavné a často opakované mluvení - samozřejmě navíc v nepohodlné swahilštině - na všechna mezilidsky blízká témata.

 

Přímá pomoc strádajícím

 

Tím jak se postupně realizuje hlavní struktura misie zůstává i více prostoru na přímou pomoc lidem. Zajistili jsme několika nemocným lidem (těžký revmatismus a parazité ve střevech, případy neplodnosti aj.) odborné a specializované vyšetření a léčení ve městě. Několik rodin získalo pluhy a krávy pro práci na polích. Pochopitelně, že si je lidé mezi sebou půjčují. Jiné rodiny zase získaly molitanové matrace a teplé oblečení a pokrývky, vlnitý plech a vhodné stavební dřevo na střechu hliněných domků. Vytvořili jsme zvláštní fond pro velmi staré a osamělé osoby, ze kterého se čerpají prostředky na ulehčení jejich života v průběhu roku. V Tanzánii neexistuje žádná záchranná sociální síť o starobním či invalidním důchodu ani nemluvě. Pomohli jsme konventu diecézních sester a zásobili je potravinami o které se dělí s několika lidmi vesnice, kteří buď trpí psychickými nemocemi nebo jsou malomocní a těžko se sami uživí. Také pro místního pana faráře Otce Bruna – Afričana z kmene Wanyakyusa jsme vyčlenili prostředky, které potřebuje většinou na benzin a časté opravy staré motorky. Bez ní je pastorace farnosti o rozloze 40 x 80 km, na kterou je navíc úplně sám -  bez kaplana - naprosto nemyslitelná. Také finanční dar do fondu růžencové modlitební skupiny v Kamsamba udělal velikou radost všem dvaceti členkám a dvěma mužům, kteří tento fond používají jako podpůrný pro sousedy, kteří se ocitnou v krajní nouzi. Tato skupinka na nás udělala silný dojem svoji opravdovostí a vytrvalostí. V každý páteční podvečer se totiž shromáždí při jedné rozžaté svíci ve vesnickém kostele, kde se intenzivně modlí až do svítání. Samozřejmě, že jim svíce dlouho nevydrží, a tak tam sedí a modlí se v úplné tmě až do rána. Klobouk dolů před takovou vírou v sílu modlitby a pomoc Boží. Sám jsem několikrát v noci narazil na hady, kteří se vydávají za potravou a samozřejmě hledají i v kostelních prostorách. Některým se tam i zalíbí a „ustelou si“ v mešních paramentech pověšených ve skříni sakristie. Z toho je vidět, že i povolání kostelníka může být rizikové a řadovým křesťanem v Africe nemůže být kdejaká „citlivka“ na noční havěť…

 

Sirotci – žáci a učni

 

Pozornost jsme také věnovali našim 81. sirotkům i když jsme byli omezeni obdobím jejich prázdnin. Mnozí z nich byli totiž odvedeni příbuznými či známými do jiných vzdálených vesnic, a tak nebylo možné se všech vyptat na novinky ze života i školy. Natočili jsme tedy na video alespoň ty, kteří se mohli dostavit. Spolu s několika dalšími desítkami nových malých i velkých jsme pořídili další videozáznam, ze kterého použijeme statické obrázky jako fotky k nové evidenci dětí pro možnost další „adopce“ na základě jednorázového ročního příspěvku 2.000 Kč pro dítě v základní škole. Přibližně desítka dětí ale již také školu vychodila a bude potřebovat podporu při studia řemesla. Náklady na učební pomůcky, oblečení, pobyt, ubytování, stravu a cestovné na jeden rok se budou pohybovat ve výši násobku základní školy tzn. 4.000 Kč. Bude na rozhodnutí dosavadních adoptivních rodičů, zda-li se „svým“ žáčkem přejdou do učení nebo převezmou dítě jiné, protože učební období řemesel bývá většinou dvouleté.

 

Voda, vrty a studny

Povězme si však ještě něco k vodě, která zde tolik chybí. Koryto řeky Momby v Kamsamba je téměř suché. Letošní krize vody způsobila zde i v okolních vesnicích Mkonko, Itumbula, Mpapa, Masanyinta eskalaci cholery, které podlehlo několik desítek lidí. Samozřejmě stále přítomná malárie, tyfus, žloutenka, meningitis a jiné nemoci zdravotní situaci domorodců ještě více komplikují. O to větší je naše radost z několika provedených hlubokých vrtů v Kamsamba, Mkonko a okolí. Z jejich charakteristiky už víme, že se dostatečně zvodněná vrstva nalézá mezi 50–60 metry hluboko. I když je to jednou tolik než je původní hydrogeologický odhad, a to naše náklady na vrty o 100 % prodražuje proti původním plánům, máme přesto radost z prvních přesných údajů, které nám při dalších vrtech podstatně pomohou. Litologický záznam vrtů vypovídá o podloží písku a štěrku, kde musíme používat techniku pažení vrtu - tzv. casing. Tím se zabrání jeho zhroucení a zároveň také prodlouží životnost a v důsledku i pozdější čerpání vody. Od roku 2005 počítáme s používáním rotačně perkusní vrtné soupravy upravené i vyzkoušené speciálně pro terénní podmínky africké buše.

 

Ta ve svém provedení umožňující připojení za Toyotu pick up nebo dokonce i montáž na její základní konstrukci je schopna za pomoci výkonného kompresoru zhotovit a osadit vrty na vodu do hloubky 100 metrů. Vrtné tyče v dostatečném počtu nezbytné k dosažení potřebné hloubky, motorové i hydraulické oleje, olejové a vzduchové filtry, vysokotlaké hadice, diferencované řezné korunky, bentonitová směs, plastikové trubky pažení v délce vrtu a běžné náhradní díly soupravy a kompresoru to všechno musíme v Africe shánět, abychom dostáli domorodci očekávané pomoci s dostupnou vodou.

Právě v oblasti vrtů a jejich dlouhodobého zabezpečení až po povrchové dokončení čerpacího mechanismu se neobejdeme bez pomoci vytrvalých a štědrých dárců. Přes všechna rizika, pracovní i cestovní, přes nepříjemně a strmě se zvyšující náklady na přímou rozvojovou pomoc strádajícím lidem ve Mbozi West, kde naše misijní stanice pracuje, dál se radujeme z toho, že nás Pán opět posunul o podstatný krok vpřed, jak k našim vzdáleným příbuzným v Africe, tak i naší vlastní křesťanské identitě.

 

 

 

 

 

Jenom láska, která se neohlíží na náklady a vynaloženou námahu ve prospěch druhých, může žít z naděje, že i pouhá podaná sklenice vody má moc zachránit věčnou duši člověka. Věříme, že mnoho z vás je stále připraveno se prakticky podílet na uskutečňování naší společné africké misie ve prospěch rozvoje chudých rodin i jednotlivců.

 

 

 

 

 

 

Za naše africké přátele všem děkují Pavel & Mirjam Baldínských (MBU).

 

Účet u KB: 19-1621380207/ 0100.

Var. s. 777 ; Konst. s. 379.

 

Adresa majitele účtu:

Misijní banka ubožáků,

nám. 14. října č.17,

150 00  Praha 5.

 

agapembu@volny.cz .  IČO. 67980015. Tel. 257 316 545 Mobil 723 952 728.