O nadějích a obavách

Drazí bratři a sestry,
po skončených prázdninách začal nový školní rok, což je jistě pro mnohé z nás předěl dost pronikavě ovlivňující náš život. Troufám si ale tvrdit, že víc než tato skutečnost ovlivní život naší farnosti to, čeho si nemohl nevšimnout snad nikdo z nás, kdo třeba jen občas prochází okolo východní apsidy našeho kostela. Z ruiny bývalého arciděkanství, která v těch místech dlouhá léta stála (a postupně padala), se v posledních měsících stal krásný dům - naše fara. Již v letošním únorovém Zpravodaji jste si mohli o faře leccos přečíst. A také jste byli vyzváni k projevení zájmů a nápadů, co v novém domě podniknout, až bude hotov. Mnozí jste své nápady dali k dispozici a mnohé z těchto nápadů jsou velmi dobré a uskutečnitelné (o některých si přečtete na jiném místě tohoto Zpravodaje). Všem vám za projevený zájem děkuji. Na farní a ekonomické radě jsme se věcmi okolo fary intenzivně zabývali a jistě ještě zabývat budeme. Probírali jsme právě vaše nápady a radili se o jejich realizaci, upřesnili jsme si požadavky na vybavení fary nábytkem, vybrali jsme dodavatelskou firmu, nábytek je již objednán, dodán bude v druhé polovině září. V srpnu úspěšně proběhla kolaudace budovy. Ve chvíli, kdy tento článek píši, není sice ještě budova předána farnosti, ve chvíli, kdy jej budete číst, již předána, pevně doufám, bude.
Jako naději označujeme to, co se ještě nestalo, ale co očekáváme a na co se těšíme. Naděje jsou vždycky dobré. Špatné věci budoucí, o nichž doufáme, že se nestanou, nazýváme jinak: třeba obavy.
Všechno, co jsem shora o faře napsal jsou jistě naděje, a to dokonce již skoro splněné. Tolik let jsme se na tento okamžik těšili a stále byl v nedohlednu, někteří možná občas už i doufat přestávali. A teď je to tak blízko. Nerad bych se uchyloval k nadneseným frázím, ale jistě lze říci, že je to jeden z velkých okamžiků poválečné historie naší farnosti. Vůbec to ale neznamená to, že je konec doufání a snažení.
Až bude fara vybavena a posvěcena (doufám, že se podaří pozvat některého z otců biskupů), bude před námi stát další úkol: naplnit dům ne nábytkem či jinými věcmi, ale životem. Vzhledem k tomu, že je to situace pro naši farnost nová a neobvyklá, vzhledem k tomu, že máme s něčím takovým pramálo zkušeností, vzhledem k tomu, že většinou nemáme na co navazovat (vždyť kdo z nás pamatuje doby, kdy farní budova ještě normálně fungovala a sloužila svému účelu?), vzhledem k tomu všemu je to úkol sice krásný, ale nesnadný. Občas se snad i to slovo "obava" vkrádá do mysli. Nezklameme? Neukáže se třeba časem, že je to pro nás větší břemeno, než byly neutěšené podmínky, v nichž jsme žili v minulosti v nouzových přilehlých prostorách kostela? Nezjistíme, že si s tím, po čem jsme tak toužebně volali, vlastně nevíme rady? Pesimismus jistě není nic hezkého, ale stát se může všechno.
Nechme se však raději posílit nadějí, kterou máme a která nám v uplynulých měsících rostla přímo před očima. A věřme (a také se o to ale všichni přičiňme!), že neseni touto nadějí proměníme v postupně se naplňující naději i to další: aby se z farního domu stával farní domov. Ke chvále Boží!
Těším se, až vás budu moci na faře přivítat.

P. Ondřej Pávek

Zpět